Přechod Krkonoš
Martin Pesler
Ve dnech 5. a 6. července realizujeme dlouho plánovanou akci. Vlakem se dostaneme do Harrachova a odtud dále po před osmi lety obnovené trati jedeme do Szklarske Poreby a po přestupu dále směr Jelenia Gora. Tak objedeme malebnou horskou tratí Krkonoše. Vidět je z Polska ze severu a koukat k jihu na hradbu hor, to je úplně jiné než z české strany. Odtud ční opravdu strmě k nebesům.
Pokračujeme do Sedzislawi a po přestupu přes Královec vystupujeme odpoledne z vlaku na zastávce Křenov. Sejdeme do vsi a po žluté stoupáme do nedalekého Žacléře. Nad námi se tyčí hřbet Rýchor se známým Dvorským pralesem. My ale míříme v podstatě nejkratší cestou vzhůru na Roh hranic. Před nimi ještě malebné krkonošské chaloupky rozházené ve stráních, velká louka a následně nás již pohltí lesy. Pak dále již po hranicích po naší červené, kterou po chvilce vyměníme za polskou zelenou. Z Polska se valí mraky, ale naštěstí nás chytne jen přeháňka. Daleké výhledy střídavě k nám a do polských kopců a jezer. Na Lysečinské hoře je již po dešti a opět výhled. Odtud sejdeme na Pomezní boudy a stavíme se v minipivovaru Trautenberk a ochutnáme jejich pivo.
Další den stoupáme do Sovího sedla, dál kolem Jelenky a odtud již strmě na Svorovou horu. Slunce ale zvolna začíná tahat mlhu z polských nížin, a tak koukáme místy na cáry mlhy a mraků, jak stoupají kolem nás. Ještě pod Sněžkou ji chvíli vidíme, ale souboj nakonec prohrajeme. Pohltí nás i vrchol Sněžky mraky. Na vrcholu je liduprázdno, ještě nepřijela lanovka z Pece, to se ale po chvilce změní. Vláďu opět začala silně bolet v Rumunsku natažená noha a rozhodne se sjet dolů lanovkou, já pokračuji po hřebeni dál. Chvíli setrváváme, rozhled nám ale není umožněn. První lanovkou začínají proudit davy lidí, a tak pokračuji dál.
Sejdu ke Slezskému domu a po cestě česko-polského přátelství kráčím dál. To jsem již pod mraky a čekají mě nádherné výhledy do kotlů s nádhernými jezery ledovcového původu. Jde to pěkně popořadě - napřed Maly Staw a pak ten Wielki Staw. Ale nemůžu si pomoct, víc se mi líbí ten malý, shora se lesknoucí jako bezedné vodní oko. Za jezery jsou skalní útvary Polední kámen. To už i sem dorazily proudy a doslova davy lidí a já je nepřetržitě potkávám. Chvílemi je to doslova jak na Václaváku. Sejdu ke Špindlerovce a následuje stoupání na Dívčí a posléze Mužské kameny, vše je tu v rovnováze. Obejdu Vysoké Kolo, pohled ke Sněžce je stále zahalen, a pohlédnu do Sněžných jam. Tam bych asi fakt padat nechtěl. Ještě kousek pokračuji po hřebeni a sejdu k prameni Labe a na rozcestí U Čtyř pánů. Odtud již po modré do údolí říčky Mumlavy a podél jejího peřejnatého toku. Dole kolem známého Mumlavského vodopádu do Harrachova. Večerní vlak mě pak po těch asi šedesáti horských a krásných kilometrech odváží domů, na severním obzoru se klene hradba Krkonoš a Sněžka se mi na tu dálku jasně směje. No, výhled bude snad jindy.
